Venkov, nebo město?

Jan Werich říkával, že když je člověku nejhůř, utíká k přírodě. Myslím, že to mám naopak. Na venkov utíkám, když je mi dobře. Vyrostla jsem na vesnici, kde bývaly ty nejlepší prázdniny ze všech. Samozřejmě, že jsme nikam nejezdili. Ne že by nebyly peníze. Jen se to prostě nějak nehodilo, nebyl nikdo, kdo by se postaral o zvířata a tak. Vesnické prázdniny nás bavily a fantazie pracovala na plné obrátky. Dodnes mě mrzí, že nikdo nevyfotil to velké týpí, které jsme postavili na louce u potoka, nebo tu nádhernou dřevěnou chajdu, za kterou by se nemusela stydět ani renomovaná truhlárna.

Ale pak to přišlo. Jakýsi přetlak v hlavě, touha vypadnout, toulat se městskými ulicemi. Svíravý pocit vězení se vkrádal ke mně do pokoje vždy, když se setmělo a věděla jsem, že za oknem je jen zahrada, louka, potok, les a kopec Žďár. Žádní lidé, žádný městský ruch, světla ulic… Když si přeješ, stane se.

Praha voňavá

Nejprve přišla Praha. Několika měsíční stáž na ministerstvu spravedlnosti mě vyléčila z několika neduhů. Šla jsem tam jako holka z vesnice, která se bála, co na tom velkém úřadě plném schopných lidí bude dělat. Vždyť nic nezná a neumí. Stačila však základní inteligence, trocha organizačních schopností. Umění psát všemi deseti nikdo neovládal a moje hvězda zářila (jak se vyplatila moje lenost nechodit na semináře klasických předmětů, ale zapsat si psaní na stroji). Pražské ulice voněly, všude byly ty nádherné kavárny, krásně oblečení lidé a vzduch kolem nábřeží vůbec nebyl špatný. Popravdě, byl to jeden z nejhezčích podzimů v mém životě.

Růžové brýle nesundavej

Rok na to přišla Plzeň. Nebyla neznámá – mé studentské město, které mě přijalo až ke konci studia nastálo. Změna je život a nové věci inspirují i nasazují růžové brýle. Líbilo se mi jezdit MHD, dokud jsem nezačala cítit zápach nemytých lidí, líbilo se mi chodit do kaváren a hospod, dokud to nezačalo lézt do peněz, líbil se mi život v bytě, dokud jsem kouřila a nepotřebovala pohyb na čerstvém vzduchu.

Půl na půl

Ne, nic nemá svá negativa ani pozitiva. Prostě to jen je a podléhá našemu velmi subjektivnímu vnímání. Aktuálně jsem ve fázi života, kdy mi město smrdí, ačkoli vím, že bez něho nedovedu žít. Potřebuju lidi jako inspiraci, potřebuju kavárny, potřebuju ten ruch. Ideálně půl dne. Druhou půlku dne chci chodit po lese a sbírat houby, jezdit na kole a nezadusit se plynem z výfuků aut, spát ve studeném vejminku naší roubenky a zahřát se pod tlustou peřinou, vytrhávat plevel ze záhonů a hladit zem, která zalézá pod nehty…

Buďte první kdo přidá komentář

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*